Co je lobotomie? Proč se dnes považuje za jednu z nejvíce barbarských léčebných metod v dějinách?

Říká se, že byste nikdy neměli lhát třem osobám, kterými jsou váš účetní, právník a lékař. Nyní zapomeňme na první dva a přejděme k lékaři.

Pravděpodobně když vám váš lékař řekne, že máte takovou či onakou nemoc, tak mu budete věřit a vezmete si všechny pilulky, které vám řekne, nebo podstoupíte zákrok, který doporučí. Dnes, kdyby vám lékař doporučil lobotomii, pravděpodobně byste od něj utekl a nechtěl byste ho již nikdy vidět. V minulosti byste ale asi poslechl. Jde o jeden z nejvíce barbarských zákroků, za který jeho objevitel dostal dokonce Nobelovu cenu za medicínu v roce 1949. Pojďme se na tuto téma podívat společně s YouTube kanálem What the Fact?.

Co je to lobotomie?

Začněme ale od Adama. Lobotomie je chirurgický zákrok, který se začal praktizovat koncem 19. století na léčbu duševních poruch, jako byly schizofrenie, depresie či bipolární porucha.

První lobotomie byla provedena švýcarským lékařem Gottliebem Burckhardtem v roce 1888, kdy odstranil části mozkové kůry u pacientů se sluchovými halucinacemi. Za otce toho lobotomie se ale považuje portugalský neurofyzik a neurolog António Egas Moniz, který ji zpopularizoval ve 1930-tych letech, který vyvinul novou proceduru tohoto zákroku.

Moniz původně vyvrtal díru do lebky a injektoval do mozku ethanol, aby zničil nervová spojení v předním mozkovém laloku. Věřilo se totiž, že právě tato část mozku může za mnoho duševních onemocnění, vysvětluje web livescience.com. Později vytvořil nástroj nazývaný „leukotom,“ který byl používán k tvorbě kruhových lézí v mozkové tkáni. Cílem této operace bylo léčit duševní nemoci lidí.

Odkud se Moniz inspiroval v tento zákrok?

Možná se ptáš, jak Monize napadla tato léčebná metoda. Inspiraci našel v tento zákrok během prezentace výsledků práce Carlyle Jacobsena a Johna Fultona z roku 1935. Tito lékaři předložili své výsledky operace, kdy odstranili šimpanzí samici mozkový lalok, jehož výsledkem byla nižší agresivita. Po tomto zákroku skutečně došlo k snížení agresivity šimpanza. Tak proč by to nemohlo fungovat i u lidí?

Zákrok se stal v USA nesmírně populárním

V USA se stal známým zejména díky lékaři Walter Freemanovi, který spolu s kolegou Jamesem Wattsem provedl první lobotomii v roce 1936 na půdě George Washington University Hospital. Operovali Alice Hood Hammatt z Topeky v Kansasu, která trpěla úzkostí, nespavostí a depresí.

Tato procedura se nazývala „Freeman-Wattsova technika“ nebo „prefrontální lobotomie,“ která zahrnovala vrtání děr do lebky a zničení mozkových buněk nožem. Freeman, který viděl v tomto zákroku řešení pro přeplněné psychiatrické léčebny, později vyvinul tzv. transorbitální lobotomii, při které byl použit nástroj připomínající sekáček na led, který zasunul do oční jamky a následným pohybem ze strany na stranu přerušil nervové spojení mezi předními mozkovými laloky a talamem.

Tato technika nevyžadovala anestezii a byla rychlejší než klasická lobotomie, což způsobilo její rozšíření po celých USA a Evropě. Freeman sám provedl více než 3 000 lobotomií. Pro zajímavost, z několikahodinové operace udělal zákrok, který trval okolo 10 minut.

Tato metoda se stala nesmírně populární. Přispěl k tomu i fakt, že do 50. let 20. století prakticky neexistovaly žádné antipsychotika či antidepresiva a tak zákrok byl v podstatě jedinou alternativou, která přinášela nějaké výsledky.

Co se stalo pacientům, kteří podstoupili lobotomii?

Lobotomie byla celkem běžným lékařským zákrokem. Její následky byly ale pro pacienta většinou katastrofální a nezvratné. Z pacientů se ale nestali slintající vraky, které známe z filmů, ale spíše lidé, kteří ztratili „životní jiskru“. U pacientů se vytratily záchvaty a stejně nebyli agresivní jako předtím. I když někteří pacienti projevili mírné zlepšení nebo se jejich stav nezměnil, většina utrpěla vážné negativní důsledky, jako ztráta osobnosti, iniciativy, empatie a schopnosti samostatně fungovat. Lobotomie také často způsobovala apatii, letargii a mentální tupost. Můžete si klidně představit pacienty, kteří celé dny koukali do zdi. To se považovalo za úspěch.

Freeman, který tuto metodu ale později zneužíval. Prováděl ji i na lidech, kteří tento (nebo jiný podobný) zákrok nepotřebovali. Byla prováděna s cílem získat kontrolu nad nepřizpůsobivými lidmi. Poslední zákrok, který Freeman provedl, se odehrál v roce 1967. Jeho pacientka následně nepřežila. Potom mu byla jeho praxe zakázána.

Lobotomie se za barbarský zákrok považuje hlavně z důvodu, že jde o drastickou a nezvratnou metodu. Může způsobit závažné a hlavně nepředvídatelné následky. Rovněž, tento zákrok byl často prováděn bez plného informování pacientů nebo jejich rodin o rizicích a možných následcích.

Dnes je lobotomie považována za jednu z nejbarbarskějších léčebných metod v dějinách medicíny a výjimečně se tento zákrok používá i v současnosti. Ve většině světa je ale zakázanou. Jen pro zajímavost, odhaduje se, že v rozmezí 30. až 50. let minulého století, tento zákrok podstoupilo v Evropě a USA okolo 60-tisíc pacientů.