Houbička na nádobí může být skrytým zdrojem mikroplastů. Při každém drhnutí se z ní uvolňují drobné částice, ukázali vědci

Leží u dřezu, nasákne vodou, vezme na sebe mastnotu z pánve, zbytky omáčky i připálené okraje hrnce. Houbička na nádobí patří k věcem, které používáš tak automaticky, že nad nimi většinou vůbec nepřemýšlíš. V kuchyni působí jako obyčejný pomocník, kterého po pár týdnech vyhodíš a nahradíš novým.

Jenže právě tahle nenápadná věc se při používání pomalu rozpadá. Ne ve smyslu, že by se ti rozpadla v ruce po prvním mytí, ale při každém drhnutí ztrácí malé množství materiálu. Do odpadu tak spolu s mastnotou, saponátem a zbytky jídla mohou odcházet i drobné části samotné houbičky. A pokud je vyrobená z plastu nebo plast obsahuje, část těchto ztrát může mít podobu mikroplastů.

Tým vědců z Bonnské univerzity se podíval právě na to, kolik takového materiálu se může z kuchyňských houbiček při běžném mytí uvolňovat. U typu houbičky, který v jejich testu dopadl nejhůř, šlo přibližně o 4,2 gramu mikroplastů na osobu za rok. Na první pohled to nevypadá jako číslo, kvůli kterému by člověk měnil návyky v kuchyni. Jenže když se stejný problém rozpočítá na miliony domácností, už nejde o úplnou drobnost.

Nejzajímavější na celé studii ale není samotné zjištění, že houbičky mohou pouštět mikroplasty. Překvapivější je, co vědcům vyšlo jako hlavní ekologická zátěž ručního mytí nádobí. Nebyla to houbička. Byla to voda, kterou při mytí často necháváme zbytečně odtékat.

Houbička se v kuchyni chová jinak než v laboratoři. Proto ji vědci nechali otestovat v běžných domácnostech

Vědci nechtěli stavět výsledky jen na dokonale kontrolovaném laboratorním testu. Takový test sice ukáže přesná čísla, ale běžná kuchyně je mnohem chaotičtější prostředí. Houbičku doma mačkáš, kroutíš, přejíždíš s ní přes připálené zbytky, třeš ji o kovové nádobí, necháváš ji mokrou u dřezu a používáš ji různě dlouho podle vlastních zvyků.

Právě proto výzkumníci spojili laboratorní měření s takzvanou občanskou vědou. Dobrovolníci v Německu a Severní Americe dostali různé typy kuchyňských houbiček a používali je při normálním mytí nádobí. Nešlo tedy o uměle vytvořenou situaci, kde se houbička pohybuje pořád stejně po čistém povrchu. Šlo o reálné talíře, hrnce, pánve, zaschlé jídlo, mastnotu a každodenní návyky.

Aby měli vědci srovnání i z kontrolovaného prostředí, použili také automatizované zařízení nazvané „SpongeBot“. To napodobovalo mechanické namáhání, které houbička zažívá při mytí. Právě kombinace skutečných domácností a laboratorního testu dává celé studii větší váhu, protože ukazuje nejen to, co se dá změřit v ideálních podmínkách, ale i to, co se děje v běžném provozu.

Výsledek byl poměrně přímočarý. Všechny testované houbičky při používání ztrácely materiál. Rozdíl byl v tom, kolik plastu obsahovaly. Houbičky s nižším podílem plastu uvolňovaly méně plastových částic než ty, ve kterých plast tvořil větší část materiálu. Z toho by se mohlo zdát, že řešení je jednoduché, stačí koupit jinou houbičku. Studie ale ukazuje, že tak snadné to není.

Když vědci posuzovali celý dopad ručního mytí nádobí na životní prostředí, hlavní roli nehrály mikroplasty. Největší položkou byla spotřeba vody. Studie publikovaná v časopise Environmental Advances odhadla, že voda tvořila přibližně 85 až 97 procent celkového environmentálního dopadu ručního mytí nádobí. Jinými slovy, pokud při drhnutí necháváš kohoutek běžet naplno, větší stopu za sebou často nezanechává samotná houbička, ale voda mizící v odpadu.

To, co zmizí ve dřezu, nemusí zmizet z prostředí

Mikroplasty mají jednu nepříjemnou vlastnost. Jakmile je nevidíš, snadno vznikne dojem, že problém skončil. Jenže drobné částice, které odtečou ze dřezu, pokračují dál do systému odpadních vod. Velká část z nich se může zachytit v čistírnách odpadních vod. Vědci ve své práci počítali s tím, že tato zařízení odstraní přibližně 90 procent takových částic.

To zní uklidňujícím způsobem, ale není to tečka za příběhem. Část mikroplastů může projít dál do vyčištěné vody. Jiná část se zachytí v kalu z čistíren. A podle toho, jak se s takovým kalem v dané zemi nakládá, se může později dostat i na zemědělskou půdu. Mikroplast tedy nemusí skončit tam, kde by sis přál jen proto, že protekl odpadem.

Na úrovni jednoho člověka nejde o čísla, která by sama o sobě působila dramaticky. Podle typu houbičky se uvolňovalo přibližně 0,68 až 4,21 gramu mikroplastů na osobu za rok. Jenže právě u podobných témat rozhoduje měřítko. Pokud by se jeden z testovaných typů houbiček používal ve všech domácnostech v zemi velikosti Německa, mohlo by to znamenat přibližně 57,5 až 355,1 tuny mikroplastů ročně.

Je ale důležité nepřestřelit závěr. Kuchyňské houbičky nejsou podle autorů studie největším zdrojem mikroplastů v domácnosti. Popisují je spíš jako menší až středně významný zdroj. To ale neznamená, že nemají význam. Mikroplastové znečištění totiž nevzniká jen z několika velkých a snadno viditelných zdrojů. Skládá se i z množství malých věcí, které doma používáme každý den a které se samy o sobě tváří nevinně.

Největší rozdíl neudělá nálepka „eko“, ale to, jak dlouho necháš téct vodu

Studie neříká, že máš kvůli houbičce u dřezu propadnout panice. Spíš ukazuje, že ekologický dopad běžných domácích činností může být jinde, než čekáš. Houbička s nižším podílem plastu dává smysl, protože může uvolňovat méně mikroplastů. Jenže pokud při každém mytí necháš vodu téct celou dobu naplno, největší část problému zůstává pořád stejná.

Praktičtější než hledat dokonale „zelenou“ houbičku je změnit způsob mytí. Nádobí můžeš nejdřív namočit, potom ho vydrhnout se zavřeným kohoutkem a až nakonec opláchnout. Nezní to jako velká změna, ale míří přímo na faktor, který měl ve studii největší váhu. Voda totiž u ručního mytí nádobí přebila ostatní vlivy tak výrazně, že samotný materiál houbičky nebyl hlavním rozhodujícím prvkem.

To však neznamená, že na houbičce vůbec nezáleží. Pokud má nižší obsah plastu, může při používání uvolnit méně částic. Roli hraje i její životnost. Když ji vyhodíš po několika použitích, zvyšuješ spotřebu materiálů a odpad. Když ji naopak necháš u dřezu příliš dlouho, i když zapáchá, rozpadá se nebo je zjevně nehygienická, není to rozumné řešení. Smysl dává spíš najít rovnováhu, používat houbičku dostatečně dlouho, ale ne za každou cenu.

Celé zjištění tak není příběhem o jedné zlé houbičce. Je to spíš připomínka, že i obyčejné věci v kuchyni mají svůj skrytý dopad. Mikroplasty z houbiček jsou reálný problém, ale u ručního mytí nádobí často rozhoduje ještě obyčejnější detail, voda tekoucí z kohoutku. A právě ten můžeš změnit hned při dalším mytí nádobí.