Je pravda, že cukr způsobuje hyperaktivitu u dětí nebo ne? Celou dobu jsi pravděpodobně žil v omylu.

Možná i tebe v dětství rodiče odmítali dát sladkosti s tím, že budeš hyperaktivní. Případně to samé dnes děláš svým dětem ty. A i když tato výmluva funguje skvěle na omezení příjmu sladkostí u dětí, je na tomto tvrzení něco pravdivého nebo jde o mýtus? Pojďme se na tuto téma podívat níže.

Odkud pochází myšlenka, že cukr způsobuje hyperaktivitu?

Hned na začátku si řekněme, kde má toto tvrzení kořeny. Myšlenka, že cukr vede k neposlušnosti nebo nadměrné aktivitě dětí, se v odborné literatuře objevila již v roce 1922, širší pozornost však získala až o několik desetiletí později.

Velký vliv na rozšíření této myšlenky, i když nepřímo, měl americký lékař a alergolog Dr. Benjamin Feingold, který v roce 1975 publikoval bestseller Proč je vaše dítě hyperaktivní. Feingold tvrdil, že za hyperaktivitu mohou přídavné látky v potravinách – zejména umělá barviva a konzervanty. Proto doporučoval vyloučit je ze stravy hyperaktivních dětí. Jelikož mnohé potraviny s umělými přísadami jsou zároveň sladké a plné cukru, veřejnost si tyto dvě věci spojila a předpokládala, že právě cukr hraje klíčovou roli při nepozornosti a „chumelení“ dětí.

V 70. letech se navíc rozšířilo užívání léků jako Ritalin na léčbu poruch pozornosti a hyperaktivity (ADHD). Pro vystrašené rodiče byla představa, že stačí vynechat cukr z jídelníčku a chování se zlepší, velmi lákavá, zejména ve srovnání s podáváním silných léků dětem.

Zajímavostí je, že první studie, které se této problematice věnovaly, naznačovaly, že strava bohatá na cukr údajně způsobuje zvýšené vylučování inzulínu, který následně vyvolává produkci adrenalinu, a tím pádem hyperaktivní chování. A i když tyto výsledky byly zpochybněny, tvrzení, že cukr způsobuje hyperaktivitu, se i přes to udomácnilo.

Co říká na to věda? Způsobuje cukr hyperaktivitu?

Přejděme nyní k vědě. Americký Národní institut zdraví (NIH) dokonce již v roce 1982 oficiálně prohlásil, že neexistuje žádná vědecky dokázaná souvislost mezi konzumací cukru a hyperaktivitou. Definitivní důkaz přinesly o něco později rozsáhlé kontrolované studie. V roce 1994 publikovali vědci v prestižním časopise New England Journal of Medicine výsledky pečlivě navrženého experimentu: sledovali skupinu běžných předškoláků a skupinu dětí, o kterých si rodiče mysleli, že jsou na cukr „citlivé“.

Děti dostávaly buď jídlo slazené cukrem, nebo identicky vypadající jídlo slazené aspartamem (umělým sladidlem) – nikdo z dětí, rodičů ani výzkumníků přitom nevěděl, kdo dostal cukr a kdo náhradu (tzv. dvojitě zaslepená studie). Následně hodnotili chování a kognitivní funkce dětí pomocí devíti různých testů. Závěr? Cukr nijak neovlivnil chování dětí ani jejich výsledky v testech oproti placebu.

Zajímavý důkaz tohoto psychologického efektu přinesl experiment z roku 1994. Vědci v něm dali skupině matek, které o svých synech tvrdily, že jsou „citliví na cukr“, placebo, tedy umělé sladidlo. Polovinu matek však informovali, že chlapci dostali velkou dávku cukru, zatímco druhé polovině řekli pravdu, že dostali placebo. Všechny děti přitom dostaly pouze placebo.

Výsledek byl pozoruhodný: matky, které si myslely, že jejich dítě právě vypilo sladký sirup, ho následně hodnotily jako mnohem hyperaktivnější a samy se k němu chovaly přísněji. Například ho častěji napomínaly, byly ve střehu a držely se blízko něho, píše pubmed.ncbi.nlm.nih.gov. Jinými slovy, rodiče vidí to, co očekávají.

Proč tomuto mýtu stále věříme?

I přes to, že dnes víme, že cukr nezpůsobuje hyperaktivitu dětí, tomuto tvrzení stále věříme. Otázkou je proč. Odpověď není tak jednoduchá. Pravděpodobně za to může souhrn několika faktorů.

Například v dětských programech či filmech často vidíme scény, kde si postava dá kopu cukrovinek či čokoládu a v mžiku začne hyperaktivně pobíhat. Kromě toho termín sugar rush (cukrový záchvat energie) se lidově tak udomácněl, že málokdo o něm pochybuje.