Proč si nepamatujeme období, kdy jsme byli miminka? Odpověď je složitější, než se zdá.

První roky našeho života bývají klíčové. Učíme se základní věci, které tvoří náš základ pro budoucí život. Ale i přesto si z tohoto období mnoho nepamatujeme, jestli vůbec něco.

První vědomé vzpomínky si většina lidí začíná pamatovat přibližně od 3. do 4. roku života. Do té doby, jako bychom žádné vzpomínky neměli. Ve vědecké komunitě panuje obecný názor, že tyto zážitky neuchováváme, protože část mozku zodpovědná za ukládání vzpomínek, hippocampus, se vyvíjí až do dospělosti a v nejranějším věku ještě nedokáže vzpomínky zaznamenat. Nemusí to však být úplně tak, říkají výzkumníci z Yale.

Vědci se snažili pochopit, proč si jako dospělí nepamatujeme nic z raného dětství. Aby našli odpověď, zkoumali to prostřednictvím experimentu s kojenci, při kterém kombinovali zobrazování mozku (fMRI) a pozorování chování dětí při sledování obrázků. Ukázali kojencům (ve věku 4 měsíce až 2 roky) nové obrázky – tváře, předměty nebo scény. Zaznamenávali aktivitu hippocampu pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI), když dítě poprvé vidělo obrázek. Sledovali, jak silně na něj mozek reaguje. Později dítěti ukázali opět ten samý obrázek vedle nového. Cílem bylo zjistit, zda si dítě předchozí obrázek pamatuje. Následně měřili, na který obrázek se dítě dívá déle. Když se déle dívá na známý obrázek, vědci to interpretovali jako projev poznání, tedy vzpomínky.

Tato metoda jim umožnila neverbálně zjistit, zda si převerbální děti (které ještě nemluví) dokážou něco zapamatovat a které mozkové struktury jsou přitom aktivní.

Nejvíce aktivní byla zadní část hippocampu, která je u dospělých spojená s epizodickou pamětí. Tato část se tedy zjevně začíná funkčně vyvíjet už v prvním roce života.

Vědci zjistili, že kojenci si dokážou vytvářet vzpomínky na konkrétní události už od 4 měsíců věku, což je mnohem dříve, než se doposud předpokládalo. Je třeba podotknout, že nejvýraznější výsledky byly u dětí starších než 12 měsíců, což potvrzuje vývojový pokrok.

Proč si nic nepamatujeme, i když si vzpomínky již vytváříme?

Otázkou tedy je, proč si nic nepamatujeme z našeho raného dětství, když si vzpomínky vytváříme. I když náš mozek už v kojeneckém věku dokáže vytvářet vzpomínky, jak ukázal výzkum, v dospělosti si je nepamatuju. Důvodů je hned několik.

Vědci se domnívají, že vzpomínky z raného dětství nezmizely, ale jsou „zablokované“. Jednoduše je nepozději neumíme vědomě vyvolat, protože mozek (zejména hippocampus a prefrontální kortex) ještě neměl vyvinuté všechny potřebné mechanismy pro jejich dlouhodobé a vědomé uchovávání a zpracování.

Dále, epizodické vzpomínky jsou úzce spojeny se schopností pojmenovat a slovně popsat zážitek. Jelikož miminka ještě nemluví, jejich vzpomínky se nevytvářejí ve formátu, který by později uměli „přečíst“. V dospělosti nám proto chybí „jazykový klíč“, kterým bychom k nim mohli přistoupit.

Vědci také říkají, že některé rané vzpomínky mohou být krátkodobé nebo nestabilní. To znamená, že se neudrží dostatečně dlouho, aby přežily do dospělosti.

Výzkumníci také konstatují, že mozek malých dětí prochází rychlými změnami, což může vést k tomu, že starší mozkové „formáty“ vzpomínek se stávají neslučitelné s pozdějším způsobem myšlení a ukládáním paměti. Je to jako když vložíte starou disketu do nového počítače, který ji neumí přečíst.