Je pravda, že naše mysl dokáže vytvářet falešné vzpomínky?

I když si to často neuvědomujeme, paměť je nesmírně důležitou součástí našeho života. Její význama si plně uvědomíme právě ve chvíli, kdy si na něco nevzpomeneme nebo kdy ji ztratíme úplně. Díky paměti si uchováváme vzpomínky na lidi, které už možná nemáme u sebe, nebo na chvíle, které jsme prožili. Ale co když se některé z těchto vzpomínek ve skutečnosti nikdy nestaly? Je možné, že si je náš mozek vymyslel nebo je postupným zdokonalením vytvořil?

Může nás paměť oklamat?

Mnoho lidí se při vzpomínkách na dětství nebo různé zážitky v životě ptá, jak je možné, že si něco pamatují tak přesně. Ale když své vzpomínky sdílejí s ostatními, často zjistí, že si tu samou událost pamatují jinak. Možná se vám něco podobného stalo. Jak je možné, že si více lidí vzpomíná na tu samou situaci rozdílně?

Experiment Elizabeth Loftusové

Touto otázkou se zabývala také známá psycholožka Elizabeth Loftusová. V 70. a 80. letech minulého století vytvořila sérii experimentů, které zkoumaly vznik falešných vzpomínek. Chtěla zjistit, jak snadno si náš mozek může vytvořit nebo změnit paměťové stopy.

Jeden z dílů jejího výzkumu spočíval v tom, že účastníkům ukázala sérii fotografií dopravní nehody. Později byly položeny otázky, z nichž některé byly záměrně zavádějící. Například se jich ptala, jestli na místě nehody viděli rozbité sklo, i když na fotografii žádné nebylo.

Výsledky překvapily mnoho vědců a přinesly zásadní posun v chápání lidské paměti. Loftusová zjistila, že ti, kterýms byly položeny zavádějící otázky, si častěji „vzpomínali“ na věci, které ve skutečnosti neviděli, například právě na rozbité sklo. Ukázalo se, že samotný způsob, jakým se otázka položí, může ovlivnit to, jak si člověk danou událost zpětně představuje.

Tento jev, tedy doplňování vzpomínek, se objevuje zejména u navádějících otázek, které naznačují konkrétní, i když nepravdivé detaily. Takové otázky mohou u lidí vyvolat falešné vzpomínky, tím že ovlivní způsob, jak si rekonstruují minulé události.

Důležitou roli přitom hraje takzvaná „monitorace zdrojů“. Jde o proces, při kterém mozek hodnotí původ informací. Když dostaneme zavádějící údaje, může se nám stát, že si je omylem spojíme s vlastní zkušeností a nedokážeme rozlišit mezi tím, co jsme skutečně prožili, a tím, co nám někdo namluvil.

Paměť není stabilní

Experimenty Loftusové jasně ukázaly, že paměť je na manipulaci mnohem náchylnější, než jsme si kdysi mysleli. Vzpomínky nefungují jako přesný záznam událostí, ale spíše jako dynamický proces, který mohou snadno ovlivnit vnější podněty.

Tato zjištění by nám měla sloužit jako připomínka, že naše mysl je snadno ovlivnitelná. Tím důležitější je přistupovat k každodenním informacím s kritickým myšlením. Jen tak se můžeme bránit proti různým formám manipulace a dezinformacím, které nás mohou ovlivnit, aniž bychom si to uvědomili.