Víš, proč mají nápoje bublinky a proč nám tak chutnají? Začalo to omylem v pivovaru v 18. století

Otevřít si studenou kolu nebo minerálku a slyšet to známé „psssht“ je malý rituál, který má většina z nás ráda. Bublinky nás pálí, šimrají v nose, někdy až štípou, ale stejně po nich saháme znovu a znovu. Proč nám tedy tak chutnají a kdo vlastně přišel na nápad dostat do vody plyn?

Na tuto otázku se podíval i populární YouTube kanál Explaining Everything, který rozebral vědecké i historické pozadí naší posedlosti perlivými nápoji. A jejich vysvětlení je překvapivě zábavné.

Všechno to začalo přírodou a bublinami ze země

Lidé pili perlivou vodu dávno předtím, než někdo vůbec věděl, co je oxid uhličitý. V některých oblastech se totiž voda přirozeně mísí s tímto plynem pod zemí a když vyvěrá na povrch, bublá. Staří Římané i Řekové si mysleli, že jde o zázrak. Taková voda se považovala za léčivou a putovalo se k ní jako ke svatému prameni. Pokud jsi žil v době, kdy většina studní byla plná bakterií, perlivá voda ti musela připadat jako dar z nebes.

První umělá perlivá voda vznikla v pivovaru

Trvalo až do 18. století, než někoho napadlo bublinky napodobit. V roce 1767 anglický vědec Joseph Priestley experimentoval v pivovaru a všiml si, že z kvašeného piva uniká plyn, oxid uhličitý. Rozhodl se zachytit ho a vpustit do nádoby s vodou. Výsledkem byla první uměle sycená voda na světě. Priestley byl z ní nadšený a dokonce o tom napsal studii s názvem Impregnating Water with Fixed Air, což zní jako něco mezi vědou a vtipem.

Ve stejné době však pracoval i švédský chemik Torbern Bergman, který vytvořil vlastní přístroj na výrobu sycené vody, tzv. Bergmanův aparát. Ten se používal dokonce i v medicíně. Priestley se proto považuje za objevitele principu, zatímco Bergman byl první, kdo dal sycení vědeckou formu.

O pár let později švýcarský hodinář Johann Jacob Schweppe přišel na způsob, jak takové nápoje vyrábět ve velkém. Pokud ti jeho jméno něco říká, ano, právě z něj vznikla značka Schweppes.

Sycené nápoje jako lék

V 19. století se perlivá voda prodávala hlavně v lékárnách. Lidé věřili, že pomáhá při trávení, bolestech hlavy či únavě. Do lahví se přidávaly různé minerály, bylinky a později i látky, které by dnes v nápoji neprošly. Například Coca-Cola v začátcích skutečně obsahovala extrakt z listů koka a kofein z kolových ořechů. Dokonce existovaly „lithiové“ nápoje, které měly uklidňovat nervy.

Brzy si však někdo řekl, že léčivý nápoj by mohl být i chutný. A tak přišly na řadu ovocné sirupy, koření a hlavně cukr. Hodně cukru. Vznikly značky jako Coca-Cola, Pepsi a Dr. Pepper, které se z lékáren přesunuly do obchodů a začaly dobývat svět.

Proč bublinky tak milujeme?

Když se nad tím zamyslíš, je to trochu zvláštní. Perlivé nápoje nás pálí, štípou a když je vypiješ rychle, máš pocit, že ti exploduje nos. Tak proč je pijeme dobrovolně?

Odpověď leží v našem mozku a nervech. Oxid uhličitý totiž aktivuje ty samé receptory v ústech, které reagují na pálivá jídla, například na chilli. Je to jemný, nebolestivý druh „pálivosti“, který nám dává pocit vzrušení. Každý doušek je jako malá adrenalinová jízda pro chuťové buňky.

Zároveň bublinky zesilují pocit osvěžení. Když piješ studený perlivý nápoj, tvůj mozek si myslí, že tě chladí ještě víc, než ve skutečnosti. Proto nám minerálka nebo kola chutná tak dobře hlavně v horku.

Tajemství kyselosti a vůně

Když se oxid uhličitý rozpustí ve vodě, vytvoří se kyselina uhličitá, velmi slabá, ale právě ta dává nápojům ten známý kyselý „šmrnc“. Právě proto chutná sycená voda svěže a vyváženě, zatímco vyprchaná limonáda působí jako sladký sirup.

Ačkoliv je kyselina uhličitá slabá, má i svou temnou stránku. Právě její nízké pH je důvodem, proč nás zubaři nabádají k opatrnosti v kombinaci s cukrem může postupně přispět k oslabení zubní skloviny.

Bublinky zároveň přenášejí aroma, tedy vůni, přímo k nosu. Díky tomu vnímáme chuť intenzivněji. A když se k tomu přidá cukr a kofein, mozek to celé odmění příjemným pocitem, který se nám vryje do paměti.

A aby toho nebylo málo, oxid uhličitý má i praktický význam, pomáhá nápoje konzervovat. Díky němu se v lahvi vytváří prostředí, ve kterém se bakteriím a plísním příliš nedaří.

Bublinky jako malá závislost

Není náhoda, že se k perlivým nápojům stále vracíme. Kombinace kyselosti, štípání, chladivého efektu a sladké chuti je pro lidské smysly mimořádně přitažlivá. Někteří vědci říkají, že je to podobné jako s pálivým jídlem, víme, že to „bolí“, ale líbí se nám to.

Takže příště, když si otevřeš láhev sody nebo minerálky, vzpomeň si, že v každé bublině je kousek historie, vědy a lidské zvědavosti. A pokud to vypiješ příliš rychle a skončíš s říhnutím, nezoufej. Právě jsi zažil stejný „vědecký experiment“, který odstartoval světovou posedlost perlivými nápoji.